Poznávací zájezd Miláno a italská jezera

Poznávací zájezd Miláno a italská jezera

Cesta do Lombardie

Republiku jsme opustili na hraničním přechodu Rozvadov. Cestovali jsme nejdříve napříč Bavorskem, největší spolkovou zemí Německa. U města Řezno jsme překonali tok druhé největší evropské řeky Dunaj a ocitli se na území antické římské říše. V ní hrálo Řezno roli vojenského tábora, v němž pobýval i císař Marcus Aurelius. Ve středověku bylo svobodným říšským městem, důležitým duchovním i obchodním centrem. Roku 845 se od místního biskupa nechalo pokřtít 14 českých velmožů a z Řezna tak na naše území přišla křesťanská kultura. Později tu říšský sněm přiřkl královskou korunu českému knížeti Vladislavovi, nebo připojil Chebsko k českým zemím. Zatímco Řezno propojuje Bavorsko s českou historií, obliba a spotřeba piva pojí Bavorsko s českými chutěmi. Míjeli jsme chmelnice a obloukem se vyhýbali bavorské metropoli Mnichov, která je známá mj. pivním festivalem „Oktoberfest“. Bavorsko jsme opustili až po pěti hodinách jízdy, kdy jsme dosáhli prvních výběžků Alp, tady zvaných Bregenzský les. Poblíž města Lindau a Bodamského jezera jsme vjeli na území nejzápadnější rakouské spolkové země, Vorarlberska. Minuli jsme jeho metropoli Bregenz a téměř 7 kilometrů dlouhým tunelem pronikli do údolí Rýna. Na hraničním přechodu s dobře zapamatovatelným jménem „Au“ jsme překonali most přes Rýn, jenž v těchto místech vtéká do Bodamského jezera, a ocitli se ve Švýcarsku. To je konfederací 26 prakticky nezávislých kantonů a společenstvím Němců, Francouzů, Italů a Rétorománů. My nejdříve projížděli německé kantony St.Gallen a Graubünden. Metropolí druhého jmenovaného kraje je Chur, jenž jsme míjeli na naší trase. V údolí Rýna jsme jeli podél hranice Lichtenštejnského knížectví, jednoho z nejmenších států světa. Své jméno má podle vládnoucí rodiny, jejíž kořeny prorůstají jihomoravským a slezským prostorem. Lichtenštejnský kníže Hans Adam II. je nejbohatším evropským monarchou a jeho předci patřili mezi nejmajetnější šlechtu na našem území. Sídelní hrad knížecí rodiny jsme mohli zahlédnout, když jsme míjeli lichtenštejnskou metropoli Vaduz. Za Churem jsme vjeli do kaňonu Zadního Rýna, který zde rozhodně nepřipomíná nejmohutnější západoevropskou řeku. Jedno z jeho ramen pramení v blízkosti pasu San Bernardino, kde jsme s busem vystoupali až do výšky přes 1.600 metrů mezi třítisícovky východních švýcarských Alp. 6,5 kilometrů dlouhým tunelem jsme potom projeli z rozvodí Severního moře do rozvodí Středomoří, z německého do italského Švýcarska a z kantonu Graubünden do kantonu Ticino. Ten se jmenuje podle řeky, do jejíhož údolí jsme sjeli serpentinami. Ve Švýcarsku jsme ještě minuli Bellinzonu, metropoli Ticina, a na břehu jezera Lago di Lugano zemi opustili. Za svými zády jsme nechali stát, který má v rámci Evropy nejvyšší mzdy a specifické státní uspořádání, s maximální možnou demokracií. Jak jsme si řekli, Švýcarsko dalo světu instantní kávu, tabulkovou čokoládu, kvalitní hodinky, spolehlivé banky a náruč neutrality a stability v průběhu 20.století, kdy se Evropa svíjela v křeči válečných řeží, sociálních revolucích a ideologických bariér. V Ponte Trese jsme se přesvědčili, že dnes jsou švýcarské hranice snadno prostupné a ocitli se v Itálii. Za chvíli jsme dosáhli městečka Cuveglio, které se na následující dny stalo naši základnou pro poznávání přírodních a historických zajímavostí Lombardie.

Lombardie – region mezi Středomořím a střední Evropou 

Cuveglio se stejně jako většina míst našeho programu nachází v italské Lombardii, která je nejlidnatější ze všech dvaceti italských regionů. Na ploše o velikosti Moravy (23.900 km2) tu žije zhruba 10 miliónů lidí, tedy asi tolik jako v celé České republice. Ekonomicky jde o nejsilnější region celého státu. Patří mezi nejbohatší regiony Evropy. Jeho prostor je na severu ohraničen hradbou Alp, na jihu veletokem Pádu, na východě západním břehem jezera Lago di Garda a na západě východní stranou jezera Lago Maggiore. Nejvyšší vrcholek Lombardie převyšuje 4.000 metrů a na druhou stranu polovinu reliéfu vyplňuje Pádská nížina. Metropolí kraje je Milán, ekonomické centrum celé Itálie. Lombardie je průmyslový region, ale v rámci Itálie má výsostné postavení i v zemědělství. Její krajina byla intenzivně obdělávána již ve středověku, kdy rovinu prořízly umělé kanály, jež přivádějí vodu na pole, oddělují pastviny a dříve sloužily jako dopravní trasy. Rovinatá krajina Lombardie má obdobu v belgických Flandrech. Zato produkty místního zemědělství a gastronomie jako kvalitní rýže, parmazán, gorgonzola nebo parmská šunka nemají jinde ve světě srovnání. Historicky byla Lombardie nejdříve obývána Kelty, které ve 3.století př.n.l. pacifikovali Římané, aby její území mohli připojit ke své říši. Lombardie se tak stala součástí Itálie. Na rozhraní antiky a středověku sem přišli germánští Langobardi, po nichž má region své jméno. Germáni si za hlavní město zvolili Pávii. Postupem času se Lombardie dostala pod kontrolu německých králů a císařů. Milán se opět propracoval na nejvýznamnější centrum kraje. Stal se bohatým a sebevědomým městským státem, který odmítal respektovat německého panovníka. Ve válkách s císařem Svaté říše římské slavil střídavé úspěchy. Na konci 14.století se z Milána stalo hlavní město vévodství, které jako nezávislý stát existovalo až do 16.století, kdy se dostalo pod nadvládu španělských Habsburků. Od začátku 18.století až do vytvoření Italského království v roce 1861 patřila Lombardie rakouským panovníkům. Těm ji na krátkou dobu vyrval jen Napoleon když na severu Itálie vytvořil Cisalpinskou republiku a poté Italské království, loutkové státy pod kontrolou Francie. Její vliv je dodnes patrný na podobě lombardské metropole i na tváři mnohých klasicistních vil na březích alpských jezer. Po skončení první světové války se v oblasti Lombardie zrodil italský fašismus a Mussolini odsud zahájil tažení na Řím, aby ho na konci druhé světové války mohli partyzáni v Lombardii popravit. Z Lombardie vysvitla i politická hvězda nejúspěšnějšího italského politika moderní doby, Silvia Berlusconiho. Lombardie sice leží na severním okraji Itálie, ekonomicky, kulturně a politicky však patří do jejího středu. 

Lago di Como – jezero celebrit 

Náš první výlet z Cuveglia směřoval na východ k jezeru, kterému antičtí Římané říkali Lario a jež se dnes jmenuje podle největšího města na svém břehu. Lago di Como je plochou 146 km2 a délkou 46 km třetím největším italským jezerem. Hloubkou přes 400 metrů se mu žádná sladkovodní plocha v zemi nemůže rovnat. Lago di Como je sice ledovcové jezero orámované Alpami, ale otvírá se k jihu, aby mohlo absorbovat subtropický středomořský vzduch. Při pohledu na mapu připomíná štíhlého běžce s tím, že jeho západní noha je lehce pokrčená a obutá do města Coma, východní je vypnutá a má botu se jménem města Lecco. Při pohledu ze svých břehů připomíná severský fjord s jižní vegetací. Bývá označováno za nejkrásnější italské jezero a tak není divu, že si tu koupili vily celebrity z celého světa, od hollywoodského herce George Cloonyho až po módního návrháře Versaceho.

Autobusem jsme přijeli do letoviska Tremezzo na západním břehu jezera. To má sice mondénní hotely z přelomu 19. a 20.století, avšak cestovatele sem nejvíce vábí vila Carlotta, která je jednou z mála veřejnosti přístupných rezidencí u Lago di Como. Přitáhla i amerického režiséra Georga Lucase, jenž tu točil epizodu do Hvězdných válek II. Vila nese jméno po pruské princezně Charlottě, která ji obdržela jako svatební dar v polovině 19.století. Zámek postavil bohatý milánský bankéř Clerici na konci 17.století. Dnešní podobu dostala za Giovanniho Battisty Sommarivy před 200 lety. Anglický park a mobiliář druhého patra vily připomínají německý rod Saxen-Meinigenů, kterému zámek patřil předtím, než po první světové válce připadl italskému státu. V přízemí rezidence jsme si připomněli éru, kdy severní Itálii ovládl Napoleon a přinesl ji francouzskou kulturu a ideologii. Ambiciózní republikán Sommariva toužil po politické moci, ale funkce v Cisalpinské republice se nedočkal. Uchýlil se do své vily, kterou si nově pořídil a pustil se do její přestavby. Začal kolem ní budovat francouzský park, sbíral soudobé umění. A tak dnes v přízemí vily vystavují díla slavného klasicistního sochaře Canovy a některých jeho méně známých souputníků. Kromě mytologických témat, z nichž vyniká Amor a Psyché, se objevuje i biblický motiv v podobě kající se Magdaleny. Na stěnách nechybí reliéfy, které byly původně určeny pro pařížský Pantheon. Zatímco interiér vily vyzařuje krásou umění, přilehlá zahrada okouzlí krásou subtropické přírody. Kromě umělé strže s vodopádem působí rozkvetlými kaméliemi, rododendrony nebo azalkami.

Kombinace půvabu přírody a architektury je devizou i městečka Bellagio, které leží na špici klínu, jenž rozděluje Lago di Como na západní a východní rameno. Když jsme se k němu lodí blížili, viděli jsme na jeho okraji na břehu vpravo klasicistní vilu Melzi, která patřila premiérovi napoleonské Cisalpinské republiky. I když se Bellaggio může pochlubit románským kostelem svatého Jakuba, jdou konkrétní památky do pozadí v porovnání s celkovou podobou lázeňského městečka, jež si oblíbili i státníci 20.století jako Churchill nebo Kennedy. Na dalšího politika minulého století jsme si vzpomněli, když jsme parníkem pluli západní nohou jezera a míjeli městečko Mezzegra, kde byl v dubnu roku 1945 spolu se svou milenkou zastřelen italský diktátor Mussolini. Na konci poloostrova, jenž vybíhá hluboko do jezera u městečka Lenno, jsme se plavili podél vily Balbianello, která místo politiků hostila filmaře při natáčení Hvězdných válek II nebo bondovky Casino Royal. Hollywoodští herci Stallone či Schwarzeneger si oblíbili Comacino, jediný ostrov v celém jezeře. Zabírá plochu sedmi hektarů a za středověkých válek na něm nenacházely útočiště celebrity, ale prostí obyvatelé pleněných lombardských měst. Když jsme se plavili po západním ramenu jezera, míjeli jsme na jejím východním břehu malebná městečka Lezeno, Nesso, Careno a Pognana, na západní straně letoviska s luxusními vilami. V Lagliu jsme si ukázali rezidenci Oleandru, která patří americkému herci Cloonymu. V  Moltrasiu se ve své vile rekreoval návrhář Gianni Versace. Poslední letovisko, kde se zastavovala naše loď, bylo Cernobbio, kterému na břehu jezera dominuje impozantní hotel Este, jenž je přestavěnou renesanční rezidencí a návnadou pro boháče a celebrity celého světa. Po dvou hodinách jsme připluli do přístavu města Como. To obývá zhruba 80 tisíc lidí a jezeru v minulosti dodalo nejen jméno, ale i další slavné celebrity. Už ve 2.století př.n.l. bylo založeno Římany. Historické centrum má dodnes půdorys antického vojenského města s ústředním náměstím a pravoúhle se protínajícími ulicemi. Nejslavnějšími obyvateli antického Coma v 1.století n.l. byli statkáři Plinius starší a Plinius mladší. Oba však za kariérou odešli do Říma, kde se propracovali do vysokých státních funkcí. První jmenovaný se proslavil jako všímavý badatel a autor encyklopedie přírody světa. Zemřel roku 79 při výbuchu Vesuvu. Jeho synovec detailně popsal erupci sopky a způsob, jakým explodoval Vesuv, se dodnes označuje jako „pliniovská erupce“. Renesanční sochy obou pohanských učenců překvapivě dominují výzdobě průčelí katedrály Panny Marie v Comu, která byla vybudována v 15.století. V chrámu se pod barokní kupolí pozoruhodně mísí severská gotika s jižní renesancí. Na katedrálu se lepí radnice ze 13. až 15.století a o pár stovek metrů dál se z hradeb zvedá věž, která připomíná éru lombardských válek mezi německým císařem a Milánem ve 12.století. Kromě Pliniů má Como ještě jednu vědeckou celebritu. Klasicistní muzeum na městské promenádě připomíná, že se ve městě narodil, část života na přelomu 18. a 19.století prožil a zemřel Alessandro Volta, fyzik a experimentátor s elektrickou energií. Vynálezce elektroměru a objevitele vodivých látek kromě muzea v Comu po celém světě připomíná jednotka elektrického napětí, která je po něm pojmenována. Díky jeho objevům funguje i strmá zubačka na vrch Brunate, který zdálky dominuje celému Comu. Jsou celebrity, na něž se nezapomene, když zmizí z televizní obrazovky. 

Po stopách milánských vévodů – Milán a Pávie 

Náš další výlet z Cuveglia směřoval na jih, do lombardské metropole Milána. Projížděli jsme Pádskou nížinou a pochopili, proč antičtí Římané nazvali město Mediolanum, „uprostřed roviny“. Již dopravní zácpa před jeho branami nám dala vědět, že přijíždíme do nejlidnatějšího města severní Itálie a druhého největšího města celého státu. Milán má 1,3 miliónu obyvatel a představuje ekonomické centrum země. Sídlí tady velké banky a průmyslové podniky, funguje tu nejrozsáhlejší italské metro a dostaveníčko si zde dávají módní tvůrci. Milánský veletrh Fiera udává trendy v designu. Milánský rodný list mají firmy takového jména jako Armani, Versace, Prada nebo Dolce & Gabbana. Zatímco módní značky imponují především ženám, muži kvitují, že v Miláně prosperují největší italské pivovary, působí slavné fotbalové kluby AC a Inter a na milánském okruhu v Monze se jezdí Formule 1. Město má živou moderní tvář a chybí mu stísněné malebné historické centrum. Své bulváry dostalo především v 19.století, kdy bylo pod francouzským vlivem. A právě Napoleonem zřízený vítězný oblouk, park Sempione a k němu přilehlé široké ulice byly naším prvním kontaktem se severoitalskou metropolí. Náš dojem však dostal odlišný podnět, když jsme po padacím mostu přes hradební příkop vstoupili do prostoru vévodského paláce Sforzesco. Rezidence připomíná éru 14. a 15.století, kdy zde sídlili vévodové z rodu Viscontiů a Sforzů. První nich se jmenoval Gian Galeazzo Visconti. Vůdčímu představiteli vládnoucího milánského rodu udělil vévodský titul německý a český král Václav IV. Když Viscontiové o pár desítek let později vymřeli, převzali od nich žezlo Sforzové. Jejich nejvýraznějšími představiteli byli Francesco a Ludovico. Šlo nejen o respektované vládce a válečníky, ale i mecenáše, na jejichž dvoře pobývali věhlasní umělci, jako byli Leonardo da Vinci nebo architekt Bramante. Při procházce napříč hradem jsme zjistili, že z původní nádhery zůstalo jen zdivo, neboť od 16.století plnila rezidence funkci kasáren a za tím účelem byla odkrášlena a přestavěna. Znovu ji obnovili až na konci 19.století, kdy se přeměnila na muzeum a kdy byla znovu vztyčena 70 m vysoká Fileratova věž, dominanta celého komplexu. Po hlavní pěší zóně Via Dante jsme pak pokračovali v procházce proti toku času, neboť jsme přišli n náměstí Piazza Mercanti, které je jedinou připomínkou sebevědomé městské republiky vrcholného středověku. V 11. až 13.století byl Milán bohatým obchodním centrem s textilní a zbrojní výrobou. Představoval nejvíce prosperující italský vnitrozemský stát. Jeho městská vláda odmítala respektovat autoritu německého císaře, což vedlo k lombardským válkám, do kterých se po boku Fridricha Barbarossy zapojili i čeští žoldáci vedení knížetem Vladislavem II.Ten za své angažování obdržel královskou korunu a po dobytí Milána roku 1162 i bohatou kořist. Na Piazza Mercanti jsme si ukázali středověkou radnici Ragione ze 13.století, palác Osii (sídlo notářů) ze začátku 14.století a barokně přestavěný palác Palatine. Pak jsme minuli budovu banky Monte dei Paschi di Siena, která byla založena již roku 1472, a je nejstarší nepřetržitě fungující bankou na naší planetě. Za chvíli jsme přišli k nejslavnější opeře na světě. La Scala nese jméno podle zrušeného kostela a byla slavnostně otevřena roku 1778 operou, kterou zkomponoval Mozartův rival Antonio Salieri. Operní budova má kapacitu téměř 3tisíce diváků, kteří v minulosti mohli poslouchat árie v podání Marie Callas, Luciana Pavarotiho či Placida Dominga. V 19.století byla La Scala spojena se jménem Giuseppe Verdiho. Právě tady měla roku 1842 úspěšnou premiéru jeho opera Nabucco. Zatímco La Scala je svatostánkem hudby, protější galerie Viktora Emanuela II. představuje oslavu architektury moderního věku. V 60. a 70.letech 19.století byla pod dohledem architekta Mengoniho vybudována ze skla, oceli a betonu. Oslavuje savojský královský rod, sílu sjednocené Itálie i význačné postavení Milána v jejím rámci. Skleněná kupole se zvedá do výšky téměř 50 metrů, hlavní rameno má 200 metrů na délku. Už téměř 150 let zastřešuje prostor luxusních obchodů a kaváren. Turisté si našli rituál otáčet patou po varlatech býka, který na centrální mozaice v podlaze symbolizuje město Turín. Zatímco La Scala je nejslavnější stavbou rakouského období a impozantní galerie připomínkou ambicí královské Itálie, tak katedrála Panny Marie, která nás ohromila poté, co jsme vstoupili na náměstí Piazza duomo, je svědectvím o důležitosti křesťanského náboženství ve všech epochách historie města. Když ji na konci 14.století nechal vystavět milánský vévoda Gian Galeazzo Visconti, měla odrážet jeho ambice a moc. A protože první uvedená vlastnost převážila nad tou druhou, vévoda se dokončení stavby nedočkal. Katedrálu budovaly generace Miláňanů. Dostavěna byla po 500 letech v 19.století. Avšak bronzové brány na průčelí jsou produktem až 20.století. Paradoxně jejich prostřednictvím jsme se ponořili až do té nejstarší historie města. Reliéfy na levých dveřích připomínají, že ve 4.století bylo tehdejší Mediolanum sídlem římského císaře a že právě tady vydal roku 313 Konstantin Veliký edikt, který znamenal zlom světových dějin. Byl zde vydán zákon, jenž povolil křesťanské náboženství a otevřel mu cestu k ovládnutí evropského myšlení a kultury. Jak vypráví další reliéfy, zasloužil se místní biskup, svatý Ambrož, o propracování dogmatiky křesťanské církve. Zařadil se tak ke svatým otcům. Sám dóm se chlubí mnoha primáty. Svým objemem je největší gotickou katedrálou, délkou 160 metrů a výškou hlavní lodě 45 metrů patří mezí největší kostely světa, šířkou 90 metrů je nejširším gotickým chrámem. Jeho mramorovou fasádu zdobí zhruba 3tisíce soch, přes 130 věžiček a téměř 100 chrličů, což nemá jinde obdoby. Katedrála dosahuje úctyhodné výšky 109 metrů, i když jí chybí zvonice. Lze se procházet po její střeše a přiblížit se pozlacené Madoně, jak jsme se po vystání hodinové fronty mohli sami přesvědčit. Interiér chrámu je impozantní, avšak nepříliš bohatě dekorovaný. Kromě gigantických gotických oken nabízí renesanční sochu z kůže staženého svatého Bartoloměje a velkolepou hrobku svatého Karla Borromejského, respektovaného milánského arcibiskupa ze 16.století. Nejenom duchovní potravu poskytuje lombardská metropole. Kulinářské speciality jako milánské rizoto s parmazánem a šafránem nebo milánská kotleta, předchůdkyně vídeňského řízku, mají světovou proslulost. A chuť milánské kotlety jsme měli na jazyku, když jsme se zastavili u poslední památky na naší procházce městem. Královský palác, který se rozprostírá po boku katedrály, stojí na místě vládních rezidencí středověkých i raně novověkých panovníků Lombardie. Jeho dnešní podoba je z 18.století, kdy Milánu vládli rakouští Habsburkové. A právě jejich guvernér sídlil v této rezidenci. V polovině 19.století tento prestižní post zastával maršál Radecký. A podle legendy to byl on, kdo pro Vídeň objevil místní řízek. Před budovou, kde se mísí historické a kulinářské chutě jsme prohlídku ukončili a rozdělili se na ty, co zamířili do fronty na terasu katedrály a na ty, co si vzali příklad ze slavného česko-rakouského vojevůdce a zamířili někam na oběd.

Po odpolední siestě jsme Milán opustili a vydali se na jih od města, abychom dál stopovali lombardské vévody. Naším cílem byla Kartouza pávijská, Certosa di Pavia. Projížděli jsme typickou lombardskou krajinou, tvořenou poli, které protínají umělé kanály. Až se před námi rozzářilo renesanční průčelí kostela, jenž si bez větších změn uchoval podobu z 15.století. Připomněli jsme si pravidla přísné kartuziánské řehole. Ta se zrodila již v 11.století, kdy svatý Bruno ve francouzském údolí Chartreuse založil první klášter. Kartuziáni se modlili, pracovali, postili a navíc dodržovali klausuli mlčení. Jednotliví mniši v klášteře žili jako poustevníci. Scházeli se sice na společných modlitbách v kostele, avšak jinak každý zůstával sám ve své cele, jakoby byl široko daleko jediným člověkem. Přestože vždy byli kartuziáni asketickou řeholí, jejich klášter a přilehlý kostel Panny Marie je honosný. Zasloužili se o to milánští vévodové, kteří si toto místo na rozhraní polí a loveckého revíru, v přírodě a zároveň blízko od rušných měst Milána a Pávie vybrali jako své mauzoleum. A tak sem od Carrary a Verony proudil mramor a nadaní umělci do něj tesali své představy o kráse. Nejvýraznějším z nich byl Giovanni Antonio Amadeo. Jeho podpis je na architektuře a umělecké výzdobě nejvýrazněji patrný. Kostel má bohatě dekorované průčelí. Zdobí ho mramorové sochy světců. Tato fasáda zřejmě inspirovala i autory průčelí milánského dómu. Chrám měří na délku kolem 80 metrů, což odpovídá velikosti katedrály, kterou jsme si prohlíželi v Comu. I kostel v kartouze má gotickou klenbu a převážně renesanční dekorace. K těm patří i mramorové náhrobky zakladatele kláštera, prvního milánského vévody, Gian Galeazza Viscontiho přímo pod ochranou sochy Madony a štědrého donátora kláštera Lorenza Sforzy s jeho manželkou Beatricií. Zaujalo nás, že se tu z 15.století dochoval dřevěný kůr s reliéfy na biblická témata, barevné vitráže oken a tabernákl v podobě miniaturního gotického kostela. Chrámu dominuje přes 60 metrů vysoká osmiboká kupole, typický znak lombardské renesanční architektury. Z kostela jsme vstoupili do prostor kláštera a prohlédli si vnitřní a vnější rajskou zahradu. Druhou jmenovanou kopírují bývalé mnišské cely, které připomínají malé domky. Od roku 1782, kdy habsburský císař Josef II. kartuziánský klášter zrušil, již cely nejsou využívány. Později se v kartouze usadili cisterciáčtí mniši. Dnes jich zde žije sedm, čtyři Italové a tři černí Eritrejci. A právě jeden z nich nás zasvětil do dějin, umění a života napohled zřejmě nejkrásnější kartouzy světa. Na místě věčného odpočinku milánských vévodů jsme putování po jejich stopách ukončili.

Lago Maggiore – putování po stopách Borromeů 

Náš program jsme uzavřeli na východ od Cuveglia. Poznávali jsme jezero, které se v italštině oprávněně honosí jménem Lago Maggiore, tedy „větší jezero“. Plochou 212 km2 a délkou 66 km je po Lago di Garda druhým největším, hloubkou 370 m druhým nejhlubším italským jezerem. Lago Maggiore je stejně jako Lago di Como ledovcového původu, rámují ho Alpy, krášlí subtropická vegetace a zhodnocují luxusní vily. Avšak hory se z jezera nezvedají tak příkře a na rozdíl od Lago di Como si 20% z jeho plochy od Itálie ukrajuje Švýcarsko. Antičtí Římané mu říkali Verbanum. Tak se dnes jmenuje největší město na jeho italské straně. Zatímco východní polovina jezera patří Lombardii, západní strana, která byla naším cílem, spadá pod region Piemont, někdejší Savojsko. Na severní švýcarské straně do Lago Maggiore ústí řeka Ticino, aby z něj na jihu vytekla a nasměrovala se ke svému ústí do veletoku Pádu.

Krátce poté, co jsme po dálničním mostě překonali jižní tok Ticina, zamířili jsme k městu Arona, které je metropolí jihozápadní části jezera. Arona je provázána s hraběcím rodem Borromeů, jemuž patřil hrad nad městem. A v něm se roku 1538 narodil nejslavnější představitel šlechtické rodiny, jejíž středověké kořeny sahají do Toskánska. Avšak v 16.století již byl rod Borromeů pevně připoután k Milánu a jeho okolí. Heslem Borromeů bylo latinské slovíčko „humilitas“, tedy pokora. Jako kartuše v provedení gotickým písmem dodnes zdobí všechny borromejské památky. Je otázkou, zda-li každý představitel rodu jednal a myslel v jejím duchu. Avšak nejslavnějšímu z Borromeů humilitas upřít nelze. Karel Borromejský se dal na církevní dráhu v době, kdy se západní církev štěpila na katolíky a protestanty, kteří kritizovali své konzervativnější ideové protivníky, že nežijí v souladu s božími zákony a apoštolská pokora je jim cizí. Katolická církev v té době potřebovala zviditelnit příkladné kleriky, jako byl Karel Borromejský, který svůj majetek věnoval chudým a osobně i v pozici milánského arcibiskupa pečoval o nemocné morem. Když ve svých 46 letech podlehl infekční nemoci a vyčerpání, byl respektovanou osobností nejen v kléru, ale především u široké veřejnosti. Uctívaným se stal dříve, než byl roku 1610 papežem svatořečen. V barokní éře se stal ochráncem před morem a nelze se divit, že mu ve Vídni vystavěli monumentální kostel a v jeho rodné Aroně mu z mědi vybudovali největší sochu západního světa. Ta je svou výškou 35 metrů (bez podstavce 23,5 m) ještě 400 let po svém vytvoření druhým největším kolosem, do jehož hlavy se dá vylézt po vnitřním schodišti. Překonává ji jen Socha svobody v New Yorku. Když jsme přijeli ke kolosu, Karel Borromejský se jako nadpozemská bytost vznášel nad námi. Pohledem jsme mohli na dálku přeměřit jeho 1,5 metru dlouhý palec nebo téměř metrový výrazný orlí nos. Při našem odjezdu zmizel světec v deštivém mraku a my se vrátili do pozemského přízemně krásného světa Borromeů, kteří pokoře holdovali o poznání méně důrazně.

Z přístavu ve Strese jsme vypluli na ostrůvky, které nesou jméno slavného hraběcího rodu, Isole Borromee. Naším prvním cílem byl největší a nejvyšší z nich, Isola Madre, v překladu „Mateřský ostrov“. Ten měří 220 x 320 metrů a původně na něm stál kostelík místního patrona, svatého Viktora. Roku 1501 ho získal Lancilotto Borromejský a zřídil zde citrusový sad a dal vystavět rezidenci. Ta byla vybudována v následujících sto letech a my si ji mohli prohlédnout. Navštívili jsme domácnost Borromeů s barokním mobiliářem a unikátní sbírkou loutek a kulis loutkového divadla. Přímo pod palácem se nachází rodinná kaple z 19.století a pergoly vistárií. Park o velikosti osmi hektarů v doznívajícím dešti připomínal tropický prales nebo zahradu na Madeiře. Kvetoucí rododendrony, azalky nebo kamélie, s mísí s palmami, eukalypty a dalšími exotickými stromy. Chloubou ostrůvku je největší evropský exemplář cypřiše kašmírového, který byl při tornádu v roce 2006 vyvrácen, avšak díky včasnému zásahu zachráněn a dnes pomocí ocelových lan neesteticky vybalancován. Když se nad anglickým parkem, který vznikl v 18. a 19.století na místě citrusového sadu, roztrhaly mraky a pávi roztáhli vějíře svých ocasů, krása ostrova se nám ukázala i bez lesku borromejského zlata. Na oběd jsme se pak zastavili v podzámčí, na Isola Pescatori, „Ostrově rybářů“. Tady se dochovala vesnička, jíž místo paláce dominuje renesanční kostel svatého Viktora, mučedníka z antického Milána. Ostrůvek je dnes plný restaurací, kde nabízí i pstruhy a okouny z jezera. Není divu, že učaroval rybáři – romanopisci, Ernestu Hemingwayovi. Protilehlý Isola Bella, tedy „Krásný ostrov“, nadchl ještě mnohem více spisovatelů, ať už to byli Dickens, Stendhal nebo jiní. Je úchvatným produktem barokní okázalosti a borromeovské nepokory. Až do 30.let 17.století, kdy se Karel III. Borromejský rozhodl vybudovat velkolepou rezidenci, se tady nad hladinu jezera zvedal jen skalnatý útes s malou rybářskou vesničkou. Karel III., Giuliano Cesare, Vitaliano VI. nebo Karel IV. Borromejský investovali obrovské peníze, aby navozenou zeminou a kameny rozšířili skalnatý útes na velikost 320 x 180 m do podoby lodě. Působili tu místní architekti jako Crivelli či Vismara, ale i Carlo Fontana z Říma. Výsledkem jejich práce nebyl jen impozantní zámek, ale i bohatě dekorovaná italská zahrada, kde se v éře baroka a rokoka pořádala divadelní představení pod širým nebem. Prohlídku lodě, která původně dostala jméno po manželce Karla III. Borromejského, krásné Isabele, jsme začali na přídi. Pak jsme vstoupili do paláce, prošli zbrojnicí a po schodech vystoupali do Velkého, Hudebního nebo Tanečního sálu. Prohlédli jsme si Napoleonovou komnatou, kde roku 1797 se svou manželkou Josefínou přespával sám francouzský vládce. Všechny sály jsou bohatě barokně dekorovány sochami a štuky, obrazy i pozlacenými motivy, mezi nimiž nechybí nápis „humilitas“ nebo jednorožec, erbovní zvíře rodu Borromeů. Sestoupili jsme i do umělých jeskyní, jejichž stěny jsou obloženy oblázky z jezera. Ve vitrínách jsme mohli obdivovat sbírku Borromeů, v níž nechyběla busta Alexandra Makedonského nebo originál pravěké loďky. Na závěr jsme procházeli galerií hedvábných vlámských gobelínů ze 16.století. Jejich motivem jsou krajiny s fantaskními zvířaty. Jakoby nás připravovaly na fantastickou italskou zahradu, do níž jsme vstoupili rovnou z galerie. Italský park krášlí sochy, pávi, kvetoucí azalky a rododendrony v kombinaci s banánovníky, palmami a další exotickou vegetací. Záď lodě má podobu bájných Semiramidiných visutých zahrad. Na nejvyšším bodě této terasovité pyramidy se na jednorožci prohání amorek nebo představitel Borromeů. Zatímco kolosální socha asketického Karla Borromejského se před námi halila do mystického mraku, na zahrady založené jeho požitkářským jmenovcem dopadaly sluneční paprsky a my se kochali pozemsko krásou.

Jméno šlechtické rodiny jsme si opět připomněli, když jsme se lodí vrátili do letovska Stresa a po promenádě nejvyhlášenějšího lázeňského města na Lago Maggiore došli k ***** Grand hotelu des Iles Borromees , jenž představuje již od svého vybudování v 60.letech 19.století nejvyhlášenější adresu pro hotelové hosty u Lago Maggiore. Nocovali tady monarchové, politici, slavní herci i spisovatelé. Ernest Hemingway zde v roce 1948 odpočíval, psal i vzpomínal na své mládí, kdy se ve Strese zotavoval ze svého zranění na frontě První světové války. Odehrává se tady i epizoda jeho románu Sbohem armádo. Hotel nebyl vždy jen místem rekreace, v dubnu roku 1935 se v jeho kongresovém sálu na konferenci sešel Mussolini se zástupci evropských západních velmocí a sondoval jejich pohled na agresivní politiku nacistického Německa. Příliš sympatií u nich nevzbudil ani při velkolepém banketu. My jsme ve Strese dali přednost skromnějšímu místu na večeři. Najedli jsme se v pizzerii poblíž radnice a za soumraku se loučili s jezerem i naším programem. Na autentickém místě jsme si četli epizodu z románu Nebe nezná vyvolených od dalšího slavného spisovatele, Ericha Maria Remarqua. Jeho hrdinové se projížděli podél švýcarského břehu Lago Maggiore, nám se setmělo, u Brissaga opustili Itálii a před Locarnem se rozloučili s jezerem a zamířili k domovu.

Vypracoval: Michal Hrazdil pro Cestovku Pohodu a Rekreační komisi pražských důchodců